Anotace
Manželé Jandovi spolu žijí roky v jedné domácnosti, ale teprve po letech zjistí, že se vůbec neznají. Protiklady dvou zcela rozdílných osobností a vzájemná tolerance jim skýtá nemálo krásných okamžiků, ale též vyhrocených situací, kdy jde o vlastní životy. Až na malá škobrtnutí by oba propluli desetiletími, ale vše změní příjezd záchranné služby…
Hlavní hrdinka Lada vám barvitě líčí svůj osud, který se s ní nemazlil. Svým myšlením a láskou k životu najde vždy cestu, jak být šťastná. Učí to klienty ve svých seminářích a jistě osloví mnohé čtenářky, které zjistí, že velký životní problém je jen zkouškou na jejich životní cestě.
Audio ukázka
Ukázka
Skvěle – rok 1988
„Dělají zase problémy, někdo volal do knihovny,“ říkám, jakmile překročím práh bytu jednoho z disidentů, který podepsal Listinu práv a svobod.
Vaškovi se podařilo dát dohromady skupinku lidí, kteří mají zájem o moji přednášku. Tu jsem si připravila už před lety a postupně se snažím své Tajemství předávat lidem, kteří už nechtějí jako chovné ovce naslouchat komunistickému režimu.
„Jsem tady, ale už je to opravdu velice na hraně. Mám pocit, že se to nějak přiostřuje. Je to stále horší,“ pokračuji ve svém monologu.
„Neboj se, Lado, jsme rádi, že jsme tady všichni společně a že si uděláme nádherných několik hodin jen pro nás. Pro těch dvacet lidí, kteří přišli, abys jim vysvětlila, o čem je lidská bytost. Je k pláči, že v roce a ve zřízení, ve kterém žijeme, už nemáme lidské svobodné bytosti, ale chodící zmanipulované blbce,“ skepticky říká Vašek. Vejdu do velkého obýváku v bytě, který se nachází v centru Prahy. Je v pátém patře bez výtahu a bez balkonu.
„Myslíš, že jsou tady štěnice?“ ptám se.
„Majitel bytu patří k lidem, o kterých by nepředpokládali, že by mohl mít něco společného s takovou přednáškou,“ odpoví Vašek.
„Dobrý den, všechny vás vítám.“ Věřím, že je Vašek vybral tak, že nám všichni porozumí.
„Jmenuji se Lada Hájková a vystudovala jsem filozofii. Studium bylo pro mou nynější přednášku velice přínosné. Většinu toho, co vám zde chci vyprávět, jsem objevila po přečtení v zakázaných knihách, které jsou na seznamu.“
„A co vás učili na té fakultě, když k filozofii a náboženství Východu vás pořádně nenechali čuchnout?“ ptá se jeden z posluchačů.
„Víte, oni nám samozřejmě nějaký základ dát museli.“ Odmlčím se.
„Skoro dva roky se snažím lidem na setkáních vysvětlit, jak mohou mít uvnitř sebe klid a cítit maximální štěstí a jakým způsobem se k tomu dá dostat. Zkusíme mít společně v hlavě jen pozitivní myšlenky, nepouštět si tam ty negativní a dávat si na to velký pozor. Tak si vezměte papír a tužku, pokud si chcete dělat zápisky,“ usmívám se na lidi, kteří jsou vlastně moji studenti, i když s přívlastkem „zakázaní“.
„Jen chci všechny poprosit, abyste si mezi ty poznámky nepsali, kdo vám to odpřednášel a kde jste si to zapsali,“ doplnil mé uvítání Vašek.
„A ještě vás prosím, abyste se všichni představili, aby vás Lada alespoň trošku poznala a mohla si s vámi přátelsky povídat.“
„Tak tedy, jsme tady, abychom si řekli několik základních faktů o lidském mozku, o teorii relativity a zákonu přitažlivosti,“ začínám svou stou přednášku.
„Všichni jsme lidské bytosti a přišli jsme na svět, abychom se něco naučili. Člověk se narodí jako svobodná, vědoucí a tvůrčí bytost. Každý se dopouští jedné velké chyby, a to že se snaží být nesvobodný. Přitom se narodil se svým univerzálním a individuálním já a má nedozírné možnosti, jak se seberealizovat… Základ je naše svobodná vůle, svoboda činu, slova a emocí… Co nám absolutně chybí, je svoboda slova,“ začínám se dostávat do euforie, kterou mi moje přednášky přinášejí.
„Co nám nikdo nemůže vzít, jsou naše myšlenky. Jak to chápete?“ zeptám se všech.
„Všechno kolem nás souvisí se vším, rozumím tomu dobře?“
„Správně. Podívejte se na to z pohledu vesmíru, který je nekonečný. Moc toho o něm nevíme, jen to, že existuje a že se ještě nikomu nepodařilo ho celý prozkoumat. Co však známe, je zemská přitažlivost. Té se chci věnovat v přednášce nejvíce. Tak, jak spadne na zem věc vyhozená do vzduchu, stejně tak spadne do vašeho života vyslaná myšlenka.“
„Naučíte nás s tím pracovat?“
„Pokusím se.“
Přednáška trvá ještě dalších několik hodin a poté se strhne úžasná diskuse, tak jako vždy.
„Svými myšlenkami si tvoříme svůj život,“ končím svou přednášku. Po odchodu všech lidí prohodím pár slov s Václavem.
„Nechali ti tady dohromady padesát korun,“ říká.
„Jéé, nedělám to pro peníze, chci lidem něco předat.“
„Ty jsi neuvěřitelný člověk, Lado. Kvůli této víře nemáš osobní život. Bude ti třicet let, a žádný chlap, žádná svatba, děti, zatím nic,“ usmívá se na mě Vašek.
„Věci se dějí tak, jak mají.“
Vašek na mě kouká a já jako bych četla jeho myšlenky. Říká si – taková úžasně silná osůbka, malého vzrůstu, štíhlé postavy, jemných rysů. Její obličej lemují dlouhé tmavé vlasy, které má stažené v culíku. Proč nikoho nechce? Veškeré volno věnuje svému poslání. Po škole začala pracovat jako tlumočnice z francouzštiny, kde jsem ji potkal.
Doteď si mě pořádně nevšimla.
„Vašku, nekoukej na mě tak a neblbni.“ Líbnu ho na tvář, když se mě snaží pohladit. Mám chuť říci, že jsem si ho oblíbila okamžitě, ale trošku jinak, než by si představoval on.
Mám ho ráda jako kamaráda.
„Já… já, no tak ahoj.“
„Jsi skvělý chlap.“
Zmizím ve dveřích. O tom, že je skvělý, jsem nikdy nepochybovala.