Anotace
Dvanáctá kniha spisovatelky Danky Šárkové - Světlo a tma popisuje příběh Pepy, který pochází z malé moravské vesnice a chce mít hlavně klid. Jenže lidé v jeho okolí mají úplně jiný názor. Oba rodiče mu upřímně přejí, aby jednou prožil jiný život než oni - obyčejní lidé a snaží se své nesplněné ambice podstrčit svému jedinému synovi. Díky tomu mu už v dětství zadělají na budoucí problémy.
U Pepy se rozvine vážná psychická nemoc, která se nedá vyléčit. Když se mu do života připlete jeho budoucí žena Marie, která vyžaduje jen luxus a peníze, je Pepa úplně ztracený a nechápe, proč vztahy a lidská důstojnost jsou až někde na posledních místech. Po mnoha letech se Pepa seznámí s Evou z Velké Británie, která koupila krásný ranč ve středních Čechách. I ona chce mít hlavně klid. Bude jim osud přát?
Audio ukázka
Ukázka
PROLOG
„Už nemůžu dál, už nemůžu,“ šeptám si do dlaní. Z úst mi tečou sliny. Jsem totálně opilý. Z očí, které mám podlité krví, se mi valí slzy.
Jsou to slzy promarněného života.
„K čemu mi je, že moje přítelkyně je úspěšná… manželka byla taky skvělá… určitě… já jsem nula. Máma. Moje báječná maminka už tady není, otec… Nejsem schopný vydělávat peníze… Nic.“
Celou dobu jsem invalidní důchodce. Vždyť já chci pracovat, ale…
Hlavou se mi honí myšlenky:
Skončím to!
Strach, mám strach.
Dávno už jsem o tom uvažoval.
Proč jsem to neudělal dříve?
Slyším hlas:
„Tak pojď, už se nemůžeme dočkat, až se tady objevíš.“
Teď už to dám. Stačí tak málo. Zajít do garáže, sednout si za volant nového BMW, které před měsícem koupila Eva, a nastartovat.
„Konečně jsi vysadil ty léky a trošku si užíváš života. Tak už to nezdržuj a jdi do té garáže!“
Chci zachovat klid.
Ale…
Nic nechápu. Je mi špatně z velké dávky pití a mám pocit, že mi praskne hlava.
„Tolik let tě čekáme, tak už neotravuj a konečně dojdi do té garáže. Tolikrát jsi na to myslel.“
Chci vykřiknout pomoc, ale hlas mi selhává.
Nedokážu ze sebe vysoukat jediné slovo.
Chci se zvednout, ale má opilost je tak veliká, že okamžitě spadnu vedle stolu.
Porazil jsem židli, která rozbila vázu s květinami, postavenou na zemi.
Nikdo není doma.
Eva ráno odjela do města do banky a na úřad a vrátí se nějak odpoledne.
Kolik je vůbec hodin?
Musím rychle do garáže!
„Konečně moudrá slova. Tak sebou hni!“
Bouchl jsem se do hlavy o kuchyňskou linku. Sahám si na spánek na pravé straně.
Krev.
Koukám na ruku, potřísněnou červenou tekutinou.
Je to nezapomenutelný okamžik. Užívám si ho.
Cítím příšernou bolest.
Na chvíli si zkoncentruji myšlenky: GARÁŽ!
Vstávám. Jde to. Scházím deset schodů a otvírám bílé jednokřídlé dveře do garáže. Elektrické dveře jsou zamčené. Stejně nemám žádný ovladač. Prudce vezmu za kliku dveří u řidiče a auto se otevře. Těžce padnu na sedadlo. Klíč je v zapalování. Stačí s ním jen otočit.
„Dopis na rozloučenou jsi napsal?“
„Cože? Dopis?“
Hlava už mi nic nepobírá. Jsem šíleně unavený. Přemístit se z kuchyně do garáže byl pro moji tělesnou schránku a totálně odepsanou duši nadlidský výkon. Usměju se. Jsem ještě živý člověk?
Něco jsem psal. Jo, naškrabal jsem něco na papír a nechal to na stole v kuchyni.
Startuji.
„Otevři okna!“
Mačkám nějaké tlačítko a elektronika v autě udělá přesně to, co žádá ten hlas, který mě doprovází. On jediný mi rozumí. Nikdo jiný. Moc jsem ho neposlouchal. Vždycky, když už jsme spolu byli na jedné vlně, někam mě zavřeli a dávali mi koňské dávky injekcí. Pamatuji si na ošetřovatele:
„Píchněte mu Fluanxol… nasaďte mu Tryptophan… přestal brát Lithium, musíme mu nasadit vysoké dávky.“ Antipsychotika, antidepresiva… jojo – stabilizátory nálady.
Smrad. Něco kolem mě šíleně páchne a je špatně vidět.
„Konečně jsi u nás.“
„Panebože, ježíši kriste… kde mám mobil. Číslo je 155 nebo 158. Nevím…“
Eva křičí jako šílená. Přijela z práce a chtěla otevřít garáž, aby mohla zajet svým mercedesem. Počítala s tím, že její muž odjel na kontrolu k psychiatrovi. Tvrdil jí, že je objednaný na druhou odpoledne.
Je to 155.
„Můj muž se pokusil o sebevraždu… je v garáži v autě. Určitě je v bezvědomí. Otrávil se výfukovým plynem. Adresa je Ranč U Kloberů, Krosučany. Co mám dělat, řekněte, co mám dělat?“
„Vypnula jste motor?“
„Ano.“
„Garáž je určitě otevřená, že?“ slyší milý ženský hlas. Je až neuvěřitelné, jak dokážou být zaměstnanci Záchranné služby v klidu. Její hlas je pohlazení po duši.
„Ano, už větrám.“
„Běžte k němu a zkuste zjistit, zda dýchá. Rychlá záchranná služba už je na cestě. Jsou tam za dvě minuty.“