Anotace
Krev není voda. Jak spolu vycházejí ženy z jedné rodiny, když má každá úplně jinou představu o tom, jak chce svůj život prožít? Změnilo se toho tolik v lidské společnosti? Nejstarší Květa se upíná k modelu muž živitel, její dcera Martina prahne být úspěšnou podnikatelkou a mladší Anička se touží uživit svojí kreativitou. Opravdu chtějí to, co si vysnily, nebo je osud jenom zkouší, co vydrží? Jak jejich životy ovlivní partneři, a co když do jejich života zasáhne emigrace, nemoc nebo smrt? Říká se, že teprve v bolesti člověk pozná své hlubší vědomí.
Kniha Čekala jsem dlouho je o soužití tří generací v letech 1968 až 2015. Zjistíte, že nikdy není pozdě a že na svou životní lásku je možné čekat i padesát let. Děj knihy vás vtáhne natolik, že se v ní občas najdete – ať v roli babičky, matky, dcery, vnučky, nebo jako děda, otec, manžel, milenec, či syn někoho z nich.
Audio ukázka
Ukázka
1968 – nemusíte se bát
Seděla na lavičce a koukala se před sebe na koleje. Oprýskaná lavice byla ještě na oprýskanějším nástupišti číslo dvě. Kolej číslo tři, kterou měla před sebou, se jí občas rozdvojila, protože přes slzy nebyla schopná zaostřit zrak.
Mám to udělat? ptala se sama sebe. Na sobě měla květované šaty, které přesně zapadaly do letního času. Překřížila nohy, na kterých měla nazuté bílé lakované lodičky na kačence. Vedro způsobilo, že měla obě lýtka nateklá. Mezi nalitými prsy jí stékal čůrek potu. Kapička hledá cestu v čárce mezi ňadry, která ji už dva týdny bolela. Rychlík, na který čekala, měl projet za deset minut. Nechce nikam jet. Už nechce nikam odjíždět, chce se vydat na úplně jinou cestu, než kam má namířen vlak.
Mám to skončit? zeptala se znovu. Zahleděla se na kolejiště. Hodiny nad perónem jí dávaly ještě několik minut, aby se rozhodla.
„Mezinárodní rychlík jedoucí po trase Praha hlavní nádraží, Pardubice, Brno, Břeclav, Vídeň přijede ke druhému nástupišti, kolej číslo tři. Vlak stanicí projíždí,“ slyšela Martina z ampliónu, který byl zavěšen nad vchodem do nádražní budovy starého libeňského nádraží. Podívala se na svoje ruce, kde na jednom z prstů měla prstýnek s bílým kamínkem. Sliboval jí vše. Chtěl s ní žít a ona mu uvěřila. Už na střední škole, kdy za ním prvně v druhém ročníku gymnázia přišla do kabinetu českého jazyka, věděla, že on je ten, koho bude milovat celý svůj život. Co na tom, že to byl její profesor? Když to ve škole prasklo, všichni ji odsoudili a on musel opustit školu. Milovala ho a stále ho miluje, tak proč se všechno tak najednou obrátilo o sto osmdesát stupňů? Když se s ním prvně milovala, bylo jí šestnáct. Bylo stejné vedro jako dnes. V kabinetě českého jazyka měli otevřené okno, a i když byla vyděšená, vnímala vůni stromů. Ze všeho se jí točila hlava. Muž, který ji líbal a snažil se dostat jako první do jejího těla, jí voněl ještě více než všechno kolem ní. Stalo se to tak rychle, že ani sama nevěděla, že je to tak jednoduché.
„Jsi úžasná, krásná, jsi moje múza,“ šeptal ji před třemi lety do ucha. Věřila mu. Celé tři roky s ním jela na vlně lásky. Oběma bylo jedno, že fiasko ve škole stálo Viléma místo. Byl to bohém, nebral to tak vážně. Navíc byl velice schopný a všude o něho měli zájem.
Za chvíli je tady ten její rychlík, napadlo ji. Zvedl se jí žaludek. Tentokrát nikoliv od ranní nevolnosti, ani z důvodu, že bylo léto roku 1968 a před několika dny obsadila vojska Sovětského svazu Československo. Bylo jí zle z toho, co chce udělat. To dítě, co má pod srdcem, a je to zatím jen maličkatý zárodek, už teď nechce. Zastyděla se nad tím, že život, který je z poloviny její a z druhé poloviny toho starého pána, kterého potkala dva dni po emigraci Viléma v jedné restauraci, nenávidí. Karel se jí líbil, to určitě. Byl o hodně starší než ona. Nevěděla, o kolik let. Možná o deset, možná o patnáct. Sex s ním byl hezký, ale na jejího milovaného Viléma neměl. Nedokázal jí dát to, co jí přinášel kontakt s mužem s energií rebela, kterého jí matka rozmlouvala a kterého se jí všemi možnými dostupnými prostředky snažila vyhnat z hlavy. Vzpomněla si na situaci, kdy byly obě – ona i matka – pozvány k řediteli školy a řešilo se, zda šlo o znásilnění studentky profesorem. Tehdy řekla: „Miluju ho a vše bylo dobrovolné.“ Matka se za ni styděla, řediteli se ulevilo a Vilémovi spadl kámen ze srdce, že nebude popotahován soudy.
Jenže teď je její láska někde za hranicemi a ona nemá odvahu vycestovat za ním. Stejně už nemůže. Už jednou byla těhotná a Vilém jí řekl, že dítě v žádném případě nechce. Před komisí udělali příšerné divadlo a tehdy se prvně zbavila něčeho, co v té době možná chtěla. Teď je jí devatenáct let a ráno jí doktor oznámil, že je znovu těhotná. To, co jí roste v břiše, není Viléma, ale skladníka, co udělal tříletý učňák, nastoupil v osmnácti do zaměstnání a odejde z něj asi až do důchodu.
Její velká láska Vilém dala přednost svobodě v západní zemi a ona zůstala v Československu s miminem v břiše, od kterého si nemůže pomoci interrupcí, protože ji nikdo tohoto outěžku nezbaví. Žádný doktor neprovede pár měsíců od potratu další přerušení. Zárodek, co se jí usadil pod srdcem, patří muži, ke kterému nic necítí. Vyndala těhotenskou průkazku a zadívala se na datum plánovaného porodu. Na jaře dalšího roku bude matkou. O tom, že otce dítěte skoro nezná, raději nepřemýšlela. Nevěděla, jak dlouho seděla na lavičce. Cítila, že ji trošku ovívá větřík ve vlasech a maličko ucítila krev v žilách. Jen maličko. Krev, která by měla proudit v jejích žilách, posledních několik minut stagnovala. Viděla jen rudé květy na svých šatech a stejnou barvou měla nalakované nehty na rukou.
Z nádražního rozhlasu slyšela, aby lidé byli opatrní, že rychlík bude projíždět během minuty stanicí. Dále slyšela, že osobní vlak do Pardubic přijede na první kolej nástupiště jedna. Zvedla se, ale její nateklé nohy ji nechtěly dovolit udělat další krok.
„Chci skočit, prosím,“ zašeptala.
„Když nemůžu být s Vilémem, nechci žít,“ pohybovala ústy. Najednou se jí někdo dotkl.
„Říkala jste něco?“ zeptala se jí starší žena. Stála a koukala na kolejiště.
„Ne.“